NECENZUROVANÝ ROZHOVOR

Nina Špitálníková:

Popravy jsou v KLDR povinné


Barbora Cihelková


Podívat se do "říše zla" KLDR jinak než v rámci propagandou ovládané turistiky, je skoro nemožné. Koreanistce Nině Špitálníkové (31) se to podařilo dokonce dvakrát. Dnes cestuje za severokorejskými uprchlíky po celém světě i s dvouapůlletým Malcolmem. Přestože ho vychovává sama, oplývá optimismem a směje se ve chvílích, kdy by jiný plakal. Když je zrovna v Čechách, bojuje za práva matek samoživitelek.


Čína, Thajsko, Mexiko, Dubaj, Seychely...To jsou některé z mnoha destinací, které jste s Malcolmem navštívila. Nebojíte se cestovat s tak malým dítětem?

Oba cestování zbožňujeme, Malcolm je na to zvyklý od miminka. Část mých cest se týká výzkumu situace v Severní Koreji. Severokorejští uprchlíci jsou rozesetí po celém světě, jezdím za nimi a děláme rozhovory. Kromě toho cestujeme i jen tak, pro radost.


Kolik bylo Malcolmovi, když jste vyrazili na cesty poprvé?

Mám takový zvyk: když jsem nešťastná, koupím si letenku. (směje se) Po porodu na mě padl splín, a já, aniž bych o tom příliš uvažovala, jsem ho vyřešila tradičně.


Koupila jste letenku...

Do Barcelony. Naše první cesta se tak uskutečnila v Malcolmových osmi týdnech. Když jsem jela na letiště, říkala jsem si, jestli nejsem úplný blázen, ale vnitřně jsem věděla, že to musím zvládnout. Byl to krásný výlet a od té doby jsme cestovat nepřestali.


S malým miminkem si to vlastně umím představit snáz než s temperamentním, dvouapůlletým dítětem. Jak se vám cestuje teď, když povyrostl?

Pořád je to dobré. Možná to půjde hůř, až mu bude pět nebo šest let, to už bude chtít být s kamarády v Praze. Dokud je maminka jeho bohyně, musím s ním cestovat co nejvíc. Plánuji, že v listopadu procestujeme trasu Thajsko, Barma, Kambodža, uděláme si výlet řekněme na čtyři měsíce.


Návštěvy exotických zemí často odstonají i dospělí, natož děti. Nikdy jste nic takového neřešili?

Malcolm nebyl nikdy nemocný, v Čechách ani v zahraničí. Musím to zaklepat... Očkovaný je podle českého očkovacího kalendáře, nad standard jsem mu nechala píchnout jen žloutenku a meningokoky. Jeho imunitní systém už je adaptovaný. Odjakživa jí běžné asijské jídlo na ulici, dokonce i to ostré. V Sečuánu ani jiné nekoupíte. Dala jsem mu u stánku suchou rýži, ale on pokukoval po tom, co má maminka. Ochutnal, a přestože to pálilo, snědl mi celou porci! To mu bylo patnáct měsíců.


Před narozením Malcolma se vám podařilo získat stipendium v Severní Koreji. Jak k tomu došlo?

Studovala jsem koreanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hned od prvního ročníku mě zajímala severokorejská propaganda. Věděla jsem, že je možné přes ministerstvo školství žádat o pobyt na tamní univerzitě. Dvakrát mi žádost zamítli, napotřetí to vyšlo. Tou dobou už jsem studovala v Jižní Koreji, a tak jsem se musela vrátit do Prahy a odcestovat do KLDR. Jinak to nešlo, hranici z jihu na sever překročit nelze. To bylo v roce 2011. Krátce po návratu, v roce 2012, jsem zažádala o další pobyt. Mezitím zemřel vůdce Kim Čong-il a vystřídal ho jeho syn Kim Čong-un.


Změnil se tím život běžných Severokorejců?

Rozdíl je velký. Na jednu stranu se KLDR otevírá. Seženete evropské zboží, můžete si koupit dokonce i parfém od Diora nebo kabelku Prada, lasagne i cappuccino. Ovšem aby si Kim Čong-un udržel pozici, začíná režim utužovat. Odstraňuje lidi, uplatňuje přísnější tresty, přibývá poprav.


Mají Severokorejci základní představu o tom, jak vypadá okolní svět?

Nemají. A přiznávám, že ani mě už po měsíčním pobytu v Koreji okolní svět nezajímal. Je tak těžké dostat se k jakékoli informaci, že člověk raději řeší základní životní potřeby, třeba aby sehnal jídlo. Internet je zakázaný a v podstatě pro Severokorejce neexistuje, v médiích běží propaganda.


Navštívila jste na katedru bohemistiky. Tam snad tuší, jak se žije v Česku, znají naši literaturu, nebo ne?

Měla jsem tam profesorku, která žila několik let v Československu. Uměla perfektně česky a Čechy milovala. Pak jsem se ale bavila se studenty a zjistila, že jediná česká literatura, kterou jim severokorejská vláda povolila, je Babička. Četli ji pořád dokola. Česky uměli ale velmi dobře. Když jsme před nimi s naším chargé d'affaires (vedoucím diplomatem) dělali trochu sprosté fórky, rozuměli, což mě překvapilo.


Panuje představa, že je celá Severní Korea extrémně chudá. Jakou zkušenost máte vy?

Tento obraz vytváří západní kontrapropaganda. Skutečnost je méně dramatická. Hodně záleží, jestli žijete ve městě, nebo na vesnici. V Pchjongjangu (hlavní město KLDR) se žije relativně dobře. Lidé mají jídlo, vodu i elektřinu. Na vesnicích sice neseženete skoro žádné zboží, ale zase si leccos vypěstujete. Navíc tam funguje volnější režim. Například ženy nemohou v Pchjongjangu jezdit na kole nebo nosit kalhoty, na venkově se nic takového nehlídá.


Supermarkety ve městě jsou vybavené jak?

Přijdete do obchodu a je tam jeden jogurt, který je třeba navíc prošlý, a i tak z něj máte radost. Můžete jít ale na trh a tam seženete všechno. Včetně konzervy boloňských špaget. Koupíte si čerstvou zeleninu, ovoce i maso. Kromě toho funguje v KLDR přídělový systém, v rámci nějž dostanete základní potraviny, jako je rýže, sójová omáčka nebo kimchi (typický korejský salát z fermentované zeleniny).


Pokud se do KLDR vypravím jako turista, co uvidím?

Zájezdy bývají dlouhé čtyři nebo osm dní. Průvodce vám ukáže památníky, půjdete se podívat do sirotčince, uvidíte na oko něco protirežimního, aby celek působil autentičtěji. Vnitřně s tím nesouhlasím. Chápu turisty, kteří chtějí Severní Koreu poznat, ale tyhle zájezdy jsou spíš jako vstupenka do zoologické zahrady, v níž jsou ovšem lidi. Vše je pod kontrolou propagandy a peníze z turismu jdou Korejské straně práce.


Veřejnou popravu turisti jistě neuvidí. Neviděla jste ji ani vy?

Neviděla. Ale každý nebo skoro každý Severokorejec se na ni aspoň jednou za život povinně podívá, i to je součástí propagandy. Když vám popraví souseda, tak už si protirežimní činnost dobře rozmyslíte.


Zatčení tajnou policií a výslech jste ale zažila...

S kamarádkou jsme se chtěly podívat do slumů mezi paneláky, což jako cizinec nesmíte. Můžete chodit jen po hlavních ulicích. Zadržela nás tajná policie a odvedla k výslechu, který trval několik hodin. Ale víte, za co se doteď stydím? Když nás chytli na té ulici, začala jsem okamžitě recitovat báseň oslavující Kim Čong-ila, abych ukázala, jak jsem prorežimní. Taková jsem hrdinka! (směje se)


Podobně "odvážná" jste byla i při samotném výslechu?

Tam už jsem se naštvala. Nemluvili na mě zdvořilou korejštinou a já jim podobně odpovídala, byli jsme na sebe sprostí. Odebrali nám pasy a foťáky na několik dní. Když výslech skončil, zhroutila jsem se. Brečela jsem, vyděšená a hladová, protože jsme ten den zmeškaly příděly jídla.


O čem bude vaše další kniha?

Dostala jsem se k velkému množství severokorejských uprchlíků. Dělám s nimi rozhovory a na základě toho zpracovávám téma každodenního života v KLDR. Ptám se třeba na to, jaké hry hráli jako malí nebo jaké nosili oblečení.

A protože je mi líto informací, které pro tu akademickou knihu nemůžu použít, když nejsou ověřené z více zdrojů, rozhodla jsem se napsat i beletrii. Je to příběh jednoho z uprchlíků, s nimiž jsem mluvila, ale trochu přetransformovaný. Bude to ale ještě na dýl, s prckem a další prací psaní pořádně nestíhám...


I tak toho zřejmě stíháte dost. Čím vším se živíte?

Mám velké štěstí na práci. Pro kulturní centrum Crossclub píšu granty a starám se o produkci. Je to práce, která se dá dělat odkudkoli, z domova i pláže v Thajsku. Kromě toho přednáším, což je další zdroj příjmů. K tomu dostávám procenta z prodeje knížky. Díky bohu, nějak se mi ten příjem poskládá...


Otec Malcolma vám nepřispívá?

Ne, a to přesto, že je velmi dobře situovaný. Dala jsem ho k soudu před dvěma a půl lety a teď bude teprve první stání. České soudy jednají v těchto věcech pomalu. Kdybych neměla práci, která se dá celkem pohodlně dělat i s děckem, byla bych v háji.


Proto se veřejně angažujete za práva matek samoživitelek?

Ano, vím, že jsem měla štěstí v neštěstí. Mnoho samoživitelek je na tom podstatně hůř. Už to, že v Česku může trvat uznání otcovství a vymáhání alimentů několik let, je přece šílené. Soudy by měly jednat podstatně rychleji.

Průměrná výše alimentů v Čechách je dva a půl tisíce korun. Co má žena s tím malým prckem dělat, pokud nemá možnost práce, která jde s péčí o mimino sladit? Připadá mi fair, aby otec platil polovinu nákladů dítěte.

Vytáčejí mě otcové, kteří dají ženě tisícovku s dovětkem, ať to neutratí za kadeřníka. Ona přitom neví, kam dřív skočit, protože je na všechno sama a na kadeřníka nemá ani pomyšlení.


Malcolmův táta se k otcovství stavěl odmítavě od začátku?

Právě že ne. Těhotenství bylo neplánované. Když jsem to zjistila, byla jsem vyděšená. Přítel mě podpořil a ujišťoval, že to zvládneme. Až když jsem byla ve dvanáctém týdnu, otočil.


Jak jste v takové situaci těhotenství snášela?

Špatně. Všichni mě strašili, jak nebudu moct pracovat ani cestovat, jak to bude těžké. Strašně jsem se bála a pořád plakala. Pak se Malcolm narodil a já zjistila, že se to dá zvládnout. A že to má i své výhody. Nemusím dělat ústupky, s nikým se nedohaduju o metodách výchovy. Ale co si budeme povídat, občas je to i tak na houby.


Kdy to bylo nejtěžší?

V šestinedělí. A úplně nejvíc v porodnici, kde měly ostatní ženy své partnery, kteří si pro ně přijeli a odvezli je domů. Já měla jen Malcolma, tak jsem ho vzala a jeli jsme. Dívala jsem se na něj a říkala si: co budeme dělat, kámo? (směje se)

Ale nakonec mi pomáhá máma i kamarádi a teď žiju se svou sestrou, která má roční dítě. Vím, že některé samoživitelky takové štěstí nemají, jsou třeba úplně samy. Moc je obdivuji, musí to být neskutečně náročné.


Máte od žen s podobným osudem nějakou zpětnou vazbu?

Mám, už dvě maminky mi napsaly, že díky mému příběhu nešly na potrat. Tak to jsem dojetím brečela. Aspoň k něčemu ta moje tragédie byla. (směje se)